Cesta

Štíhlá těla promrzlých bříz se ztrácí v husté chumelenici. Vlak projíždí krajinou vysočiny – vracím se ze školení. Zavátá nádraží zdobí krajkoví rampouchů a stromy podél trati se objevují a mizí, objevují a mizí a stále dokola…

Připomíná mi to něco důvěrně známého. Tolik let otevírám dveře naší poradny a lidé přicházejí a odcházejí, objevují se a mizí. A stále dokola… Jejich osudy a příběhy jsou zasuté kdesi hluboko v mé mysli. Ale některé příběhy jsou pro mě stále živé, ač uplynula už řádka let a člověk by mohl zapomenout. Snad pro tragickou hloubku života lidí zůstávají dál v mé mysli a jsou jakýmsi mementem, zastavením času, který běží kolem nás. Žádná supervize je nevymaže.

S úctou vzpomínám na silné postavy žen, které dokázaly setřást pouta domácího násilí, postarat se o své děti – často osamocené a bez podpory nejbližší rodiny. Jakoby utrpení a oběť jež prožily, přetavily jejich povahy v krásné charaktery. Bývají často oporou pro své okolí – silné bolestí a trápením, jež dokázaly přestát.

Občas se vracejí a ukáží mi další úsek svého života, jež nyní žijí, ale jsou z nich osobnosti životaschopné, které už nepotřebují naši aktuální pomoc. Snad jen ubezpečení, že tu stále ještě jsme. A to kupodivu i navzdory stále nejistým státních dotacím podobných sociálních projektů…

Cesta vlakem pokračuje. Zvedám oči do padajícího soumraku a vidím zasněžený kostelík a jeho světla. A myslím na slova lidí: „Jak tuhle práci můžete pořád dělat? Vždyť Vám lidi do poradny nosí jen své starosti a nic pěkného!“ Obvykle odpovídám: „Já nevím, prostě mě ta práce s lidmi stále ještě těší...“

A v sobě vím, že odpověď i má skromná síla je za těmi malými kostelními okny, jež právě prozařují tmu…

Nechodím se svými niternými myšlenkami obvykle na trh, ale napsala jsem je pro přátele Charity. Příště mohu psát o zadlužených rodinách, podbízivých reklamách, které nabízejí peníze ihned a bez záruk a laxnosti zákonodárců tyto praktiky legislativně zakázat. Mohu psát o rozpadajících se manželstvích, chytrácky koncipovaných spotřebitelských smlouvách, výpovědích z bytů, práci načerno – prostě o tom, čím naše společnost žije. Lidé jsou stále stejní, jen od dob starých řeckých filozofů společnost zaznamenává ztrátu ctností. A v našem dějinném prostoru – ztrátu ctností křesťanských. Potýkáme se s důsledky…