Milenci a dluhy – ať zaplatí ten druhý!

Láska, ten cit úchvatný, velkolepý, hory přenášející, konejšivý jako horský potůček v kamenné pustině. Cit básníky opěvovaný, skloňovaný od okamžiku, kdy se lidstvo nadechlo k výkřiku a k vědomí člověčenství… A přesto není citu, který by byl dnes častěji vykrádán, devalvován, šizen a zrazován. Lidé mého věku si slibovali lásku, úctu a věrnost, moje babička slibovala dědečkovi před oltářem ještě poslušnost…

Dnešní mladí lidé však zavrhují instituce, nepotřebují formální svazky, mají své přítelkyně, své přítele. Odhodili přežitou formu manželství. „Máme se rádi a to je hlavní!…“ Já pevně věřím, že i dnes si lidé slibují ve chvílích nejbližších lásku a věrnost, a že se nikdy neopustí. Jenomže jak dlouho vydrží láskyplné vztahy bez jakéhokoliv institucionálního zajištění? Znám hodně příběhů vykradačů vztahů, jež ničí své protějšky…

Před půl rokem přišel do poradny málem dvoumetrový muž. Ruce, co znají práci, se mu chvěly, hlas také. Vyprávěl mi svůj příběh. Manželka si našla jiného, on znal jen tvrdou práci v družstvu, žádné vysedávání v kavárně. Rozvedli se, žil pak nějaký čas sám, občas se v domácnosti ukázala dcera. Mívala otevřenou dlaň…

Potom se v jeho životě objevila „ONA“. Příjemná, milá, uměla dobře vařit. Do jeho „upadající domácnosti“ vnesla příslib tepla a citu. Svěřila se mu, že má před sebou dědické řízení po zemřelém příbuzném. Musí vyplatit bratra, a tak se teprve dostane k vlastnictví domku. Domeček mu zpovzdálí také ukázala. Mohli by tam žít spolu, jistě pohodlněji než po podnájmech, nebo by mohli domek prodat… Každopádně potřebovala teď aktuálně založit, aby se přes to obtížné dědické řízení překlopýtala a získala slušný majetek. O peníze koneckonců nejde, vždyť se mají rádi, všechno mu vrátí, plánovali společnou budoucnost… Byl to však jen krátkou dobu trvající přelud.

Vzal si u banky půjčku tři sta tisíc. Jí by nepůjčili – měla malý výdělek. Peníze vybral a přítelkyni je odevzdal. Dokonce mu napsala jakési písemné potvrzení o tom, že má vůči němu dluh – nevyžadoval to, ale chtěla mít všechno v pořádku. Poslala na jeho účet dvě splátky a se třetí se již opozdila… Zmizela z jeho života tak rychle, jak se objevila. Zpočátku po ní pátral, ale když zjistil, že slibovaný domeček nepatří ani jejímu bratrovi, ani jí, pouze cizím lidem, došlo mu, že sliby se mají jinak. Byl zadlužený, bydlel v nájmu a dcera požadovala zvýšit výživné. Vzal si ještě nějakou půjčku, aby to zvládl a v práci měl úraz. Pracovní neschopnost, dlouhodobá rekonvalescence a výhrůžky věřitelů mu vzaly veškerou sebeúctu. Přišel jako zlomený člověk…

Měli jsme s klientem několik sezení. Nakonec se odhodlal na bývalou přítelkyni Evičku podat trestní oznámení pro podvod. Požádal krajský soud o osobní bankrot a oddlužení mu skutečně povolili. Soud uznal Evičku vinnou z trestného činu podvodu a podle rozsudku soudu má zaplatit to, co z něho podvodně vymámila. Ovšem, kde je Evičky konec? Náš klient platí svůj dluh sám a účinnost exekuce vůči Evičce je bezvýsledná. Paní mění svá bydliště a nic prakticky nevlastní. Vlastně ano. Příslib tepla a citu, kterým osamělého člověka obšťastnila.

V životě našeho klienta a v jeho domácnosti však vysvitlo slunce. Dcera se k němu vrátila, dokončila školu. On, díky povolenému oddlužení, získal potřebnou sebedůvěru, že svoji situaci s dluhy zvládne.

Ač byla jistota instituce manželství a Desatera v naší společnosti nahrazena institucí „ničeho“ – smlouvu o zápůjčce a ruku v ruce i uznání dluhu chápu jako drobnou úlitbu pro vlastní zajištění.

Přeji vám láskyplné vztahy založené na poctivosti, vzájemné úctě a věrnosti. Vždyť po nich všichni toužíme.

Z poradenské praxe.