Příběh Pavlínky

Je krásný jarní den. Jedu pár kilometrů služebně naší vysočinou. Nedalo mi nezastavit  se na malém hřbitově. Procházím mezi pomníky, ozdobenými jasnou zelení. Chvíli postojím u hrobu Pavlínky, mé známé ze sousedství. Má hrob hned vedle svých rodičů.  Svoji maminku pomáhala před lety ošetřovat…

Slunce již dávno zapadlo, ale vzpomínky na Pavlínu a její osud ve mně celý večer zůstávají. Otevírám knihu Přísloví, kapitolu 23.,  čtu verš 13 – 14. Přemýšlím o tom, kam až může vést mateřská láska? Měli jsme skoro stejně staré děti. Pavlína velmi brzy ovdověla a na výchovu dvou kluků zůstala sama. Pocházela z početné katolické rodiny. Vždycky mi říkala, že u nich doma nikdy neexistovalo, aby si rodiče půjčovali nebo něco kupovali na dluh. Rodiče pro ni byli autoritou a tuto jejich zásadu dodržovala Pavlína celý život.

Starala se o děti, později se seznámila s Karlem. Oba byli pracovití lidé, nastěhoval se k ní a pomáhal jí s dětmi. Nevdala se již, aby jí zůstal vdovský důchod po zemřelém manželovi. Její druh Karel  však na vzpurnou povahu mladšího syna nestačil. Pavla se vždycky snažila svému mladšímu  synovi Toníkovi vynahradit to, že záhy ztratil otce. Nikdy ho také netrestala fyzicky, ale vždy se mu snažila věci rozumně vysvětlovat.  Byl  to inteligentní kluk. Pokud měl prsty v nějaké té lumpárně, slýchala  jsem větu: „To by náš Toník nikdy neudělal!“. A později říkala stále častěji: „Toníku, ty mne umučíš!“ To se táhlo celým jeho dětstvím a dospíváním. Byl to chytrý a nadaný hoch, ale mámu šidil. Postupně ho financovala na třech školách, žádnou z nich však nedodělal. Vždy si však chodil k mámě pro peníze…

Nakonec se osamostatnil, našel si družku a za Pavlínou začal vozit vnoučata na hlídání. Pavlína se radovala z dětí a byla ráda, že se Toník usadil… Syn začal podnikat, ale po svém. Nepoctivě, s okrádáním, podvody a následnými půjčkami. Byl před ním soud a reálná hrozba nepodmíněného trestu. Přišel za mámou, aby si vzala půjčku nebo, že ho zavřou…

Pavlína měla slušný plat. Svoje úspory však investovala spolu s Karlem na zakoupení bytu, který byl nyní v jejich  podílovém spoluvlastnictví.  Pár nocí nespala, ale potom si půjčku vzala. Toník slíbil, že bude „svůj dluh“ pravidelně splácet a toto vše je jen chytrá  a nezbytná formalita, aby si z máminy půjčky  zaplatil nebezpečnou pohledávku. Brzy však došlo k roztržce. Syn matce peníze na splátky dluhu nedával a ke svému závazku se neznal. Vnoučata přestala jezdit…

Pavlína měla na krku půl miliónový dluh u banky a byla na to sama. Karel se odmítl podílet. Měl už Toníkova chování opravdu dost. A tak Pavlína chodila do práce a přivydělávala si, jak jen mohla. Potom onemocněla.  Nemohla splácet. Po půl roce od chvíle, kdy jí diagnostikovali zákeřnou nemoc,  zemřela. Umírala důstojně. Kamarádka jí zařídila poslední čas v hospici. Na rozloučení s Pavlínou přišla do obřadní síně celá vesnice. Byla to hodná společenská paní, pracovala řadu let pro obec. Zahráli tři anglické písně, proslov se nekonal, ani kondolování – rodina si to nepřála… Do dneška tu atmosféru cítím – to nedokončené rozloučení. Její sourozenci potom v tichosti zařídili uložení  do hrobu v místě jejího rodiště. Vše zaplatili, hrob je udržován.

Příběh však pokračuje. Řešila se pozůstalost. Dědictví bylo především o nezaplacených dluzích Pavlíny.  Synové dědictví odmítli a pro Karla nastala bezvýchodná situace. Aby uchránil byt před exekutorem – sám si musel vzít půjčku a dluhy Pavlíny zaplatit. Jinak by v bytě nemohl ani zůstat.  Pomohli mu vlastní příbuzní a byt se mu později podařilo prodat.

Sám nyní žije v domě s pečovatelskou službou. Dluhů se zbavil, ale s dětmi své družky se nestýká. Ani  její synové své rodiště nenavštěvují.

 Na Pavlínině hrobě jsem ale dnes zahlédla krásné keramické výtvory z dílny dětských rukou. Vnoučata na babičku nezapomínají…