Už svítí v holých větvích zlaté obláčky rozkvetlých jív. Jaro běží z kopců a pod keře rozhazuje náruče sněženek.
Stará hrušeň zvedá zkřivené ruce, ve slunci pomalu protahuje kostnaté prsty a vzpomíná jak bylo dřív.
Jakoby zvažovala své síly – zda ještě obleče kabátek bílý a nechá se zahalit zelení… Vždyť její duše ví, že bez bolesti není Vzkříšení!
