Velikonoce doma

Větvičky prvních jív,
něžných a prokřehlých cukruje sníh.
Snad nikde nezpívá skřivánek jak u nás doma…

Bílo je na polích,
slyším vodu v potocích,
nesou jaro, ač skrývá je sníh.

Malá jehňata v chlévě se ozývají
a hebká pleť mé dcerky závodí s jejich kožíškem.

Jsem doma…
Vím o svých kořenech i šrámech v kmeni.
Jak letokruhy let bídných i šťastných –
vše vtiskuje svou pečeť do kmenů našich životů.

S vděčností Pánu, že mi dal toto místo dětství,
s lítostí, že nemohu tě pozvat ke stolu –
jen takto…
myslím na tebe.

Děkuji ti za slova, jež jsou jako skřivánek,
provázejí mě cestou,
v srdci nechávají sílu
jít dál.